V rámci mezinárodní školící aktivity realizované českými pedagogy a dalšími pedagogickými pracovníky školních poradenských pracovišť a školských poradenských zařízení jsme se mohli seznámit s provozem tří základních škol, nahlédnout do jejich zázemí a hovořit s vedením škol i učiteli.
První školou byla Skarðshlíðarskóli (v městě Hafnarfjörður nedaleko Reykjavíku). Škola se nachází v nové moderní budově postavené v centru stále ještě budovaného sídliště nájemních bytových domů. To dává charakter architektuře (rozsáhlé prostory ve škole i před školou určené na sportovní aktivity v pauzách mimo hodiny) i složení žáků, které zahrnuje děti z rozličného jazykového i kulturního prostředí. Ředitelka školy se nám věnovala a prezentovala nám filozofii školy. Jejím jádrem je cesta k vytvoření bezpečného a respektujícího prostředí stavějícího na hodnotách, jako je pocit pohody, bezpečí a vzájemné podpory, kooperace. Škola má jednotlivé cíle a oblasti, které se váží k těmto uvedeným hodnotám, rozpracované obsahově – váží se k výukovým projektům a zároveň je vyjadřuje barevně, jako stupně, na kterých se ve škole postupně pracuje. Právě grafické vyjádření cílů a hodnot školy je dobrou inspirací i pro práci s dětmi v českých školách. Vizualizuje se jim to, co je předkládáno jako hodnota, o čem se ve škole mluví. Obrázek se tak stává jakýmsi erbem či emblémem, kterému děti lépe rozumějí.
Obrázek č. 1: Filozofie školy Obrázek č. 2: Projekt školy
Druhou inspirací, kterou bychom mohli přenést do začleňování dětí do výuky v českých školách, je respektování individuální volby cílů a aktivit, individuálního pracovního tempa, místa pro práci. Toho všeho škola dosahuje volbou aktivit v hodinách – děti pracují na úkolech individuálně, svým tempem, samostatně nebo ve skupinkách. To je samozřejmě možné zvládnout efektivně, jak jsme ve dvou případech viděli. Ve třídě je spolu s učitelem asistent, který pracuje se všemi dětmi. Je tím, kdo s žáky interaguje; chodí po třídě, nahlíží na práci jednotlivců, podporuje. Učitelka sedí v centrální části třídy a žáci za ní sami docházejí, ukazují výsledky své dosavadní práce, radí se, ona jim nebo skupince žáků občas něco u tabule vysvětlí a zase je nechává pracovat. Velice zajímavé bylo přitom řešení vyšší míry hluku ve třídě, který je logickým důsledkem takovéto diferenciované práce dětí. Řešení bylo dvojí. Žáci, kteří chtěli mít pro sebe klid a ticho, mohou na věšáku kdykoli vzít a nasadit sluchátka, zatímco děti, kterým ani toho nevyhovuje, mohou po dohodě s pedagogem pracovat i mimo učebnu. Obzvláště žáky starších ročníků vidíte i během hodin ve skupinkách na chodbách, v různých zákoutích školy, na sedačkách, na kobercích a podobně, kde na tabletech či na tištěných pracovních listech vypracovávají výstupy, které jsou součástí naplňování dohodnutých cílů. Druhým řešení, respektive podmínkou pro individuální práci dětí, je architektonické uspořádání tříd i budovy. Typické je uspořádání třídy do podoby podkovy, kde je uprostřed, mezi dvěma křídly třídy, prostor s odsuvnými dveřmi, v němž je zázemí pro asistenty i pro učitele.
Obrázek č. 3: Individuální přístup žáků k výuce
Výuka a výchova na dané škole mají ještě jeden inspirující aspekt, kterým je vedení žáků k samostatnému a odpovědnému rozhodování. To se projektuje jak v přístupu k úkolům, výukovým činnostem, tak i k běžnému životu ve škole. Příkladem může být chování dětí ve školní jídelně. V jejím centru jsou jakési bufetové stoly, kam si děti samy docházejí nabrat jídlo. Tolik, kolik samy chtějí. Ty malé si mohou stoupnout na stupínek, aby na jídlo dosáhly. Nikdo je do jídla nenutí, zároveň jen výjimečně odnášejí zpět na talířích nedojedené zbytky. Vědí z hodin, že brát si jen tolik, kolik sníš, je správné.
Prostředí druhé školy, kterou jsme navštívili, bylo jiné. Bláskógaskóli se nachází v obci Laugarvatn, na islandském venkově, v lokalitě o zhruba 200 obyvatelích pracujících ve službách nebo na farmách v okolí. Všichni se zde znají a zároveň v obci i škole integrují migranty, kteří zde našli práci a usadili se. Škola je jak mateřská, tak základní. Ve společných prostorách (jídelna, šatna, venkovní hřiště) se potkávají děti od půl roku věku do šestnácti let. Škola staví na principech spolupráce, školní demokracie, samostatnosti a individuálního přístupu. Jádrem a filozofií výuky se ve školním roce, kdy jsem školu navštívili, stala práce s tzv. kartami ctností pro osobnostní rozvoj. Na začátku školního roku z nich učitelé vybrali ty, které by bylo možné propojit s výukou a prací s dětmi jak v mateřské, tak v základní škole. V týdnu naší návštěvy děti například pracovaly na kartě týkající se radostnosti. Děti se během vyčleněných částí dne věnovaly činnostem, které jim měly přinést radost, vyráběly si například něco, co samy dlouho chtěly a co jim udělalo radost. O výtvorech si vyprávěly, představovaly je ostatním, ale bavily se i o svých pocitech.
Zajímavým aspektem fungování školy bylo opět grafické vyjadřování toho, co děti ve škole čeká – ať už šlo o činnosti pravidelné, nebo nově zařazené. Každý den měl svůj symbol a svou barvu, každá část denního programu také. Děti měly tyto symboly a symbolický kalendář neustále před očima, kdykoli dobře věděly, bez ohledu na jazykovou či jinou bariéru, co je právě před nimi. Právě pro orientaci dětí s odlišným mateřským jazykem v prostředí školy je tato zdánlivá maličkost důležitá. Děti získávají přehled, pocit jistoty a bezpečí.
Dalším důležitým aspektem fungování této islandské školy je práce s poznávacími potřebami dětí. Příkladem byla například aktivita dětí z mateřské školy. Jednoho dne se při hře a pobytu v nedalekém lese dva chlapci odtrhli od skupinky a začali si stavět z větví jakousi chýši. Učitelka jejich činnost sledovala a když viděla vypětí a odhodlanost, se kterou se do práce pustili, promluvila se s nimi o tom, co dělají a proč. Představila jejich záměr a práci ostatním dětem a se svolením chlapců se postupně i ostatní k práci přidali. Postupně vznikla poměrně „sofistikovaná“ chýše se špalky na sezení, kde si děti rády sedávaly a vyprávěly si s paní učitelkou různé příběhy. Hezký byl dovětek paní učitelky, která na otázku, zda nehrozí, že někdo chýši dětem rozbije, uvedla, že všichni v komunitě o tom, čí je to práce a k čemu slouží, ví, tak proč by to dětem někdo kazil?
Obrázek č. 4: Venkovní prostor k výuce
Třetí školou, kde jsme mohli pobývat, byla sobotní škola výuky rodného jazyka Hólabrekkuskóli v Breiðholtu u Reykjavíku. Bylo zajímavé vnímat, jak v inkluzivní islandské společnosti, kde je cílem co nejrychleji děti integrovat mezi ostatní a dám jim pocit sounáležitosti, je zároveň státem podporována výuka zaměřená na udržení mateřského jazyka. Podle slov jedné z lektorek je smyslem takové podpory udržet kulturní identitu dětí a aktivní znalost jejich rodného jazyka. Je to výhodné jak pro každého z nich, tak pro islandskou společnost. V zemi, kde téměř 20 % obyvatel tvoří migranti a kde je silný turistický ruch, je znalost například českého jazyka výhodou při tlumočení v řešení různých krizových situací, o které v klimaticky složité zemi není nouze. Island se tak naučil, jak uvedla, také využívat kulturního a jazykového bohatství těch, kdo se přišli na jeho teritorium usadit. Učinit z minoritní vlastnosti výhodu pro majoritu je jednou z cest, kterou může i české školství a česká společnost následovat.
Obrázek č. 5: Projektová výuka
Třetí školou, kde jsme mohli pobývat, byla sobotní škola výuky rodného jazyka Hólabrekkuskóli v Breiðholtu u Reykjavíku. Bylo zajímavé vnímat, jak v inkluzivní islandské společnosti, kde je cílem co nejrychleji děti integrovat mezi ostatní a dám jim pocit sounáležitosti, je zároveň státem podporována výuka zaměřená na udržení mateřského jazyka. Podle slov jedné z lektorek je smyslem takové podpory udržet kulturní identitu dětí a aktivní znalost jejich rodného jazyka. Je to výhodné jak pro každého z nich, tak pro islandskou společnost. V zemi, kde téměř 20 % obyvatel tvoří migranti a kde je silný turistický ruch, je znalost například českého jazyka výhodou při tlumočení v řešení různých krizových situací, o které v klimaticky složité zemi není nouze. Island se tak naučil, jak uvedla, také využívat kulturního a jazykového bohatství těch, kdo se přišli na jeho teritorium usadit. Učinit z minoritní vlastnosti výhodu pro majoritu je jednou z cest, kterou může i české školství a česká společnost následovat.