Školní psycholog

Školní psycholog vykonává na škole činnosti vyplývající z vyhlášky č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Jedná se především o činnosti diagnostické, poradenské a metodické.

Součástí praxe školního psychologa ve škole je každodenní spolupráce se členy školního poradenského pracoviště, ať už se jedná o výchovného poradce, speciálního pedagoga, sociálního pedagoga či metodika prevence aj. Spolupráce je zapotřebí z důvodu evidence dané problematiky, objektivizace případu („víc hlav, víc ví“) a nastavování postupu práce s dítětem/žákem ve snaze o komplexní řešení případu, obzvláště pokud je rodina dítěte/žáka motivovaná ke spolupráci.

Mezi úkoly školního psychologa patří otevírat problémy, hovořit o nich se zúčastněnými osobami, aktivně řešit konflikty, nabízet pomocnou ruku při komunikaci školy a rodiny, pravidelně pracovat s klientem, třídou či pedagogy a řešit naléhavé případy formou krizové intervence.

Školní psycholog plní důležitou roli při podpoře dětí a žáků jak z kulturně odlišného, tak i sociálně znevýhodněného prostředí. Tyto děti a žáci mohou čelit různým výzvám, které souvisejí se specifickými kulturními, jazykovými nebo sociálními faktory. Odhalení problému, nastavení spolupráce s rodinou a poskytnutí odborné pomoci a podpory patří mezi hlavní úkoly školního psychologa. Z výše zmíněného vyplývají následující činnosti, na kterých by měl participovat:

• diagnostika rodinného prostředí žáka;
• podpora jazykového vývoje – to se týká především žáků z kulturně odlišného prostředí, tedy i romských žáků či žáků s odlišným mateřským jazykem (OMJ), pro které můžou jazykové a komunikační schopnosti představovat bariéru ve vzdělávání; školní psycholog může ve spolupráci se speciálním pedagogem a učiteli implementovat strategie podpory jazykového vývoje těchto žáků;
• poskytování interkulturního poradenství; školní psycholog může poskytovat poradenství ohledně otázek spojených s kulturní rozmanitostí žákům, jejich rodinám, ale i učitelům; 
• poskytování podpory při začleňování do třídního kolektivu, a to formou rozvoje sociálních dovedností, sebevědomí a sebeúcty; 
• podílení se na spolupráci s rodinou žáka. 

V současnosti je problematika vzdělávání žáků z kulturně a jazykově odlišného prostředí řešena např. u dětí z Ukrajiny, kde je podpora školního psychologa velmi důležitá, a to jak pro žáky a jejich rodiče, tak pro učitele. Pokud dítě uteklo s rodinou před válkou, zažilo toxický stres a jeho prožívání a chování může být zkreslováno minulými zkušenostmi, které mohly být transformovány například v nedůvěru k lidem. Takový žák bude těžko navazovat mezilidské kontakty, bude označen jako ten s adaptačními obtížemi, ten, kdo se obtížně začleňuje, nekomunikuje, je agresivní, tichý, podrážděný, lhostejný k dění kolem něj, plačtivý apod. Na druhou stranu, lidé, kteří nejsou trénovaní na fungování v mimořádných událostech, se mohou ve zdánlivém klidu chovat „nestandardně“. Právě při depistáži dětí, které mají obtíže v adaptaci, je důležitá spolupráce školního psychologa s pedagogy a dalšími pracovníky školního poradenského pracoviště. 

Zásadní roli v procesu adaptace a podpory žáka z kulturně odlišného a sociálně znevýhodněného prostředí zaujímá vedení rodičů ke spolupráci se školou. Škola má být pro rodiče partnerem v oblasti výchovy a vzdělávání. Rodič by před přijetím dítěte na školu měl by být informován o provozu školy. Vhodné je realizovat například informační schůzku, na které bude rodič seznámen se školním řádem a proveden školou v doprovodu dítěte. Pokud se jedná o žáka s OMJ, může nastat situace, kdy rodiče nerozumí česky, proto by měl být úvodnímu seznámení s prostředím školy přítomen tlumočník. 

Někdy se může jevit chování rodičů jako arogantní, ale jádrem problému může být nedostatečná slovní zásoba v pro ně cizím jazyce nebo obava z komunikace. 

Zásadní součástí prvotního kontaktu s rodiči by mělo být zjištění, co od školy očekávají, a jasná komunikace toho, co očekávat mohou. Výchovně-vzdělávací systém v České republice se neobejde bez vzájemné komunikace a participace rodičů na domácí přípravě dítěte. Na úvodní schůzce by měl být vyjasněn i způsob a forma komunikace (e-mail, Bakaláři, EduPage, SMS apod.). Pro rodiče, obzvláště pro ty, kteří nerozumí česky, je vhodnější zasílat informace písemně, aby si je mohli případně nechat přeložit.

Jako příklad je možné uvést jedno z doporučení školního psychologa pro práci s žáky z kulturně odlišného prostředí, tedy i romskými žáky, podle kterého je důležité si se žákem vytvořit vztah.

Vztah založený na důvěře bývá formován zájmem o žáka. Zájem můžeme dávat žákovi najevo tím, že se ho ptáme na jeho zvyky, záliby, na to, co má rád, jeho volnočasové aktivity, můžeme se ho také ptát, jak on vnímá nás.

Důvěryhodný vztah bývá založen na porozumění. Jak jinak dát najevo porozumění dítěti, které evidentně nepůsobí šťastně, než slovy: určitě to nemáš jednoduché, musí to být v novém prostředí těžké, jiní lidé, nedokážu si představit, co všechno prožíváš... V rámci porozumění je zásadní reflexe stavu dítěte – zjišťuji, jak se cítí, není mi lhostejné, všímám si jeho chování a dávám mu to najevo.

Dítě nemusí zareagovat hned, jeho reakce nemusí být ani vstřícná. Nečekejme poděkování. Důležité je, aby dítě vědělo, že se o něj zajímáme, a pokud se budeme pravidelně zajímat, dá nám brzy najevo svůj postoj, případně co by od nás potřebovalo. Zásadní pravidlo při podpoře žáka z kulturně odlišného prostředí je žáka do pomoci nenutit, pouze mu ji nabízet, a jeho rozhodnutí zcela respektovat. Neznamená to však, že přestaneme pracovat na vztahu s žákem. V případě setkání s žákem je vhodné konverzovat, chválit, udělat jednoduchý vtip (na počasí, na nás samotné, na školu). Cílem je, aby se dotyčný ujistil, že prostředí, ve kterém se nachází, je bezpečné a může v něm hledat osoby, které mu podporu nabízí, ať už ve formě sdílení (porozumění) nebo poradenství.

Po ujištění a nabytí důvěry v prostředí existuje větší šance, že se dítě přijde svěřit osobě, ve kterou má důvěru. Důležitou úlohu má v takové situaci technika aktivního naslouchání.

Aby bylo naslouchání účinné a mohlo být považováno za podpůrný nástroj, musí splňovat několik zásad. Ten, kdo naslouchá, neradí. Cílem je podpořit dítě ve sdělování myšlenek a pocitů. Pedagogický pracovník by se měl snažit maximálně reflektovat, co dítě říká, objasňovat, zda tomu rozumí správně, doptávat se a ujišťovat se v porozumění. Například může použít větu: „Můžeš mi to ještě zkusit vysvětlit, abych porozuměl, jak to myslíš,“ nebo „Pomůžeš mi, abych tomu lépe porozuměl?“ Součástí techniky je parafrázování, užívání gest, nastavení přirozené vzdálenosti od dítěte, pokyvování hlavou na znamení souhlasu, udržování klidného tónu hlasu a řečového tempa; i pouhé "jsme spolu a mlčíme" však může být pro dítě důležité. 

Technika aktivního naslouchání přispívá k prevenci a účinnému řešení konfliktů.

 

Použité zdroje

Vyhláška č. 72/2005 Sb., vyhláška o poskytování poradenských služeb ve školách a školských zařízeních (2017). https://www.msmt.cz/file/43482