Sociální pedagog

Sociální pedagog plní ve škole stále jen roli pomáhajícího pracovníka.  Náplň práce proto v konkrétních podmínkách nevychází z kompetencí sociálního pedagoga, získaných jeho poměrně široce založeným pregraduálním studiem, ale z potřeb školy. Ve spektru činností sociálních pedagogů ve školách tak nalezneme jak podíl na vzdělávání žáků, tak činnosti z oblasti podpory výchovy, socializace, prevence a vytváření bezpečného prostředí ve škole a školních třídách. 

Partnery v profesním zapojení sociálních pedagogů ve školách jsou především další kolegové ze školního poradenského pracoviště, vedení školy, učitelé, a to především třídní, ale také asistenti a rodiče žáků. Právě propojování poznání žáka z pohledu učitele, rodiče, ostatních pracovníků školy dává sociálnímu pedagogovi šanci zmapovat rodinnou situaci a identifikovat rizikové faktory v jeho sociálním prostředí. Pomáhá tak třídním učitelům a ostatním pedagogům odhalovat důvody absence a příčiny školní neúspěšnosti. Vytváří podmínky pro navázání bližšího kontaktu mezi rodinou a školou. Zaměřuje se především na podporu rodin, ve kterých identifikuje nevyhovující sociální podmínky, tedy na poradenskou a mediační činnost. Sociální pedagog přesahuje svými činnostmi zároveň „zdi“ školy, navštěvuje rodiny, komunitní centra, spolupracuje s dalšími organizacemi, které podporují žáky školy, v níž je sociální pedagog profesně angažován. Tento terénní charakter činností sociálního pedagoga a jeho propojení s rodinami a místními komunitami dává škole šanci získat význam centra, ke kterému se lidé z okolí vztahují a hlásí.

Sociální znevýhodnění není jen záležitostí materiálního dostatku nebo nedostatku. Jedním z jeho znaků sociálně znevýhodněných rodin je také neschopnost rodičů aktivně podporovat své dítě ve vzdělávání, dále přítomnost rizikových či patologických forem chování v rodinném prostředí a existence jazykové bariéry (například výskyt romského etnolektu češtiny). Sociální vyloučení úzce souvisí s oblastmi bydlení, vzděláním, zaměstnaností a zadlužeností. Důležitou roli má prostorová segregace, nerovné podmínky, rozdílná úroveň příležitostí, která je dána rodinným prostředím. Vliv životní situace rodiny působí u žáků na jejich chování, prožívání i učení. Podmínky, ve kterých děti ze sociálně znevýhodněného prostředí vyrůstají, mají tedy výrazný dopad na kvalitu a možnosti jejich vzdělávání. Například, je-li dítě hladové a nevyspané, těžko se soustředí na výuku. Právě na tyto rizikové faktory by se měl sociální pedagog zaměřit. Důležitá je tedy individuální diagnostika a odhalení konkrétních vlivů vedoucích k neúspěšnosti žáka ze sociálně znevýhodněného prostředí. U romských žáků je jedním z vlivů následování rodičovských vzorů a postojů ke vzdělávání. Jednou z cest, jak toto odbourávat, je možnost nabídnout romským žákům vzory společensky úspěšných Romů. 

Na základě již zmíněné individuální diagnostiky je možné zjistit, co je pro žáka důležité, co má rád, co ho zajímá. Tyto informace pak mohou pomoci při hledání vhodné motivace a podpory. 

Jako vhodnou motivaci lze doporučit využívání asistenta pedagoga, doučování, volnočasové aktivity a komunikaci se žákem, školního asistenta. Z hlediska vzoru je vhodný pro romské žáky „romský asistent“. Doučováním je myšlena pravidelná příprava na výuku, plnění domácích úkolů, protože žáci ze sociálně znevýhodněného prostředí nemají často vyhovující podmínky pro školní přípravu v domácím prostředí (hluk v domácnosti, velký počet osob na relativně malém prostoru, chybějící zázemí pro učení – pracovní stůl, pomůcky). 

Efektivní komunikace sociálního pedagoga s rodinou vyplývá z oboustranného porozumění a důvěry. U žáků a rodin ze sociálně znevýhodněného prostředí to platí dvojnásobně. Někteří rodiče mají sami špatné zkušenosti z dob svého vzdělávání, a tudíž jsou nedůvěřiví ke školskému prostředí. Je třeba tedy volit partnerskou a otevřenou komunikaci. Důležitý je důraz na sdělení toho, co je konkrétně od rodičů očekáváno, čímž ovšem nejsou míněny příkazy či rozkazy. Nezbytná je vstřícnost a snaha o pochopení situace rodiny tak, aby mohla být nastavena vhodná podpora. 

Zároveň je třeba udržovat s rodinou pravidelnou dlouhodobou spolupráci a možnost blízkého kontaktu. Udržení blízkého kontaktu je možné díky osobním návštěvám sociálního pedagoga v domácím prostředí žáka a jeho rodiny. Sociální pedagog by měl být pro rodiče či zákonné zástupce žáka partnerem, který se snaží ve spolupráci s nimi řešit problémy, které mohou být faktorem ovlivňujícím školní úspěšnost, resp. neúspěšnost žáka. Mapuje tedy rodinné prostředí a zároveň získává podněty od ostatních pedagogů ve škole. Pokud má učitel potřebu určitý problém řešit i s rodinou, prvním krokem je pozvání si rodiny do školy. Důležitá je aktivizace rodiny. V konečném důsledku mají na efektivitu školní docházky žáka ze sociokulturně znevýhodněného prostředí vliv i zdánlivě nesouvisející problémy rodiny. Sociální pedagog musí být připraven rodině pomoci např. s jednáním na úřadech a vyplňováním různé dokumentace.