Popis výchozí situace
Z války zasažené Ukrajiny uprchla rodina ve složení: maminka a její tři synové. Matka se rozhodla vzhledem k místě bydliště v České republice umístit děti do velké sídlištní školy.
Adaptační proces
Nejmladší z chlapců neměl s adaptací problém. Byl to extrovertně zaměřený, sportovně založený chlapec, kterého škola bavila. Objevoval se u něj nižší respekt k autoritě, který se projevoval v komunikaci chlapce s matkou.
Starší chlapci autoritu respektovali, vyžadovali však výraznější podporu v začleňování do třídního kolektivu, které pro ně nebylo jednoduché. Sociální pedagog na základě pozorování žáků ve třídě inicioval schůzku s maminkou. Na schůzce byla přítomná asistentka pedagoga hovořící ukrajinsky. Mamince byla nabídnuta káva, na začátku jí byl vysvětlen důvod setkání, a to zjednodušení adaptačního procesu chlapců. Maminka se hned na začátku setkání rozplakala a začala sdělovat své obavy z toho, že to v cizí zemi nezvládne, že je těžké být bez manžela, že má strach, že už ho neuvidí, že v Česku nikoho nezná.
Maminka byla ujištěna, že schůzka se koná proto, aby jí byla nabídnuta nejvhodnější pomoc a podpora. Sociální pedagožka zmínila místní spolek, který se snaží sdružovat nově příchozí rodiny z Ukrajiny, předala kontakty na instituce poskytující volnočasové aktivity a nabídla se, že je mamince k dispozici a může jí pomoci s výběrem volnočasových aktivit v závislosti na tom, co chlapce baví a zajímá. Maminka na schůzce sdělila, že doma (na Ukrajině) o tom, co se dělo s dětmi, rozhodoval manžel. Otec řídil domácnost a chlapci k němu vzhlíželi. Tímto postupným způsobem byly získány informace o předchozím způsobu života rodiny na Ukrajině a podařilo se navázat důvěru. V rámci pozdější podpory a intenzivní komunikace s chlapci bylo zjištěno, že před odchodem z Ukrajiny otec chlapcům nakázal, aby matku nezlobili a aby ji chránili. Starší chlapci příkaz otce do slova přijali a později se svěřili školnímu psychologovi, že maminku nechtěli zatěžovat, protože vidí, jak to má těžké, a chtěli jí zde pobyt bez otce naopak ulehčit. Raději tedy „tiše trpěli“, než aby se svěřili.
Role školního poradenského pracoviště
Školní psycholog měl s matkou pravidelná sezení, jejichž náplní bylo zvládání zátěžové situace, protože psychický stav matky výrazně ovlivňoval chování a prožívání jejích dětí. Maminka věděla, že by role měly být obrácené, že ona by měla být oporou pro chlapce. Významnou roli sehrával otec, který ji po telefonu podporoval a dodával sebevědomí.
Matce chyběl ve výchově chlapců mužský faktor. Byla si vědoma skutečnosti, že po dobu války bude muset zastávat obě rodičovské role, a toto vědomí v ní vyvolávalo úzkost.
Další průběh
Po několika měsících, kdy se chlapci adaptovali na školní prostředí a maminka pravidelně spolupracovala se školou a využívala její podpory, přišlo velké překvapení. Otec chlapců dostal povolení k odjezdu z rodné země a dorazil do České republiky za rodinou. V rámci této návštěvy navštívil i školu. Učitelé událost popisují jako nečekaný a dojemný zážitek, kdy je navštívil „chlap jak hora“, potřásl jim rukou a sdělil, že jim chce poděkovat za to, jak jeho chlapce přijali, starají se o ně a vzdělávají je. Vyjádřil díky a uvedl, že si váží přístupu školy, pomoci jeho rodině a chtěl by, aby jeho děti i žena zůstali v České republice, že na Ukrajině přišli o domov a nic dobrého je tam nečeká. Zároveň se svěřil, že možná přijde o život, ale jeho synové budou mít kvalitní vzdělání a možnost žít ve spořádané zemi.
Všichni učitelé přístup otce vnímali jako uctivé gesto a motivaci pro další práci. Třídní učitelka nejmladšího chlapce pozorovala výraznou změnu v chování po dobu pobytu tatínka i po jeho odjezdu.
Doporučení
Tato případová studie žáků s OMJ potvrzuje, jak důležitá je spolupráce školy s rodinou. Důvěra, kterou postupně získala matka ke škole, měla pozitivní vliv na pochopení aktuální situace rodiny žáků s OMJ. Škola vzhledem k tomu mohla žákům poskytnout odpovídající podporu.